Ne příliš snadná výhra 2.díl
31. března 2012 v 21:12 | Arábci - Admin :P
|
Ne příliš snadná výhra
Ne příliš snadná výhra
2. díl
"Tak jsme tady!" ozvalo se když už Cally začala z příšerného horka usínat. "Co? Zrovna jsem začla usínat!" řekla vesele Cally. "Ty ospalče, ale je fajn, že ses prospala. Žádáme od tebe skvělí výkon, a myslím, že kvůli Ammy a nám ho také vydáš." řekla povzbudivě Jenny. "Prospala? Jak to můžete říct?! Sotva jsem usnula!" odpověděla Cally se smíchem. "Cally, vzbuď prosím tě Kevina, asi jsi nebyla jediná, kdo při jízdě usnul." požádala Jenny její dceru Cally. "Dobře, a koukám, že jsi taky usnula co?" odpověděla Cally, a nemohla to udržet a rozesmála se. "No... Usnula jsem, no a? Co je tu k smíchu?!" řekla Jenny tázavým obličejem když se do smíchu přidal i Markus. "Bež se prosím tě podívat do zrcátka u auta, a moc neukazuj obličej!" zakřičel Markus pořád se smíchem, když Jenny okamžitě odcházela k zrcátku u auta. Když Jenny dorazila k zrcátku, sklonila se a zakoukala se. "Bože můj! Vy pitomci! To jste mi to nemohli říct!" bylo slyšet od auta jak Jenny naříká a přitom se směje. Jenny na svém levém oku měla rozmazanou řasenku skoro až k nosu. "No, mohly, ale nemusely." smála se dál Cally. A v tom už se Jenny vracela od auta se smíchem. "Vy jste ale lumpové a teď jdi Cally vzbudit Kevina" smála se Jenny. "Už jdu!!" křičela Cally hned v odpověď. Lehkým krokem prošla okolo Jenny, a znovu vybuchla smíchy. "Já se prostě neudržím!" smála se Cally. Konečně se se smíchem doškrábala k autu. "Kevine? Vstávej.." řekla Cally jemně. "Néé..ještě ne mami.." odpověděl Kevin ve spánku, aniž by věděl, s kým mluví. "Kevine, Toby potřebuje vyložit z přepravníku, tak honem, ať už seš tam" řekla Cally protože už věděla, co na Kevina zabírá, když se mu nechce vstávat. "Jo, jo! Už jdu!" probudil se Kevin svižně. Vždy když se jednalo o Tobyho, udělal by cokoliv. "Tak jo, zatím co já s Jenny je vyložím, běžte si odnést věci, tam, kam patří. Potom se vraťte pro koně ano?" řekl Markus, když se konečně dosmál. "Fajn, jdeme, Kevine?" zeptala se Cally Kevina "Jo jdeme" odpověděl Kevin snad poprvé klidně a s úsměvěm na svou sestru Cally. "A tati, kam vlastně máme jít?" zeptala se Cally když si uvědomila, co jí vlastně říkal. "No přece do pokojů si vybalit vaše věci na spaní, a tak dále ne?" řekl Markus překvapeně a zároveň trochu naštvaně. "My tu budeme spát?!" vyhrkli Kevin a Cally jednohlasně. "No jasně, maminka vám to neříkala?" odpověděl a podíval se po Jenny. "No.. Já..Zapomněla jsem jim to říct. Bylo toho tolik. Prosím nezlobte se." řekla Jenny smutně a provinile. "To je v pořádku, Jenny, víš přece, že pravda v naší rodině vítězí ne?" řekl povzbudivě. "Ano, to vím. Abych to napravila, zajedu jim pro ně." "Fajn, a já pojedu s tebou" přitakala Cally. "To v žádném případě Cally. To prostě nepřipadá v úvahu. Ty, si potřebuješ pořádně odpočinout, projet si s Ammy parkurovou dráhu, seznámit Ammy s prostředím, a spousty jiných věcí." a všichni věděli, že když Markus domluvil, bylo to jeho poslední slovo. "Tatí, a můžu jet já?" otázal se opatrně Kevin. Markus se na něho podíval. "Klidně jeď, ale také by si potřeboval s Tobym trénovat, na seznámení ho vezmu já, a ty si potom uděláš zbytek. Ano? Jsme domluveni?" "Jo, jsme!" zazářil Kevin radostí, že bude konečně po jeho. "Tak, vyndáme všechno z auta, ať už maminka může vyjet." řekl Markus už zase povzbudivě jako před chvílí.
Po 7 minutách...
"Hotovo!" zakřičela Cally vítězně. "Fajn, tak my s Kevinem vyjedeme, hodně štěstí drahoušku při zkoušce." řekla Jenny a políbila Cally na čelo. "Díky mami." Řekla Cally
Pokračování příště
Ne příliš snadná výhra 1.díl + Úvod
30. března 2012 v 16:39 | Arabci - Admin :P
|
Ne příliš snadná výhra
Ne příliš snadná výhra
1. díl
PS: Nekoukejte na chyby, psala jsem to rychle ! ;)
Úvod
Právě čtete 1. díl mého příběhu "Nepříliš snadná výhra". " !Příběh je smyšlený!" Vypráví o 16ti leté dívce jménem Callly (čtěte Kaly) a její rodině. Rodině Jeffersonových (čtěte Džefrsnových). Cally už velmi dlouho jezdila na koni. Jezdila parkur. Mněla skvělou klisnu Ammy (čtěte Ejmy), skvěle si rozuměli a vždy spolu vše překonaly. Ale Ammy bohužel Cally nepatřila. Patřila ranči "Stříbrná ostruha", daleko za městem. Cally tam jezdila pravidelně, nikdy žádnou jízdu nevynechala. A jednou...Nastal ten velký den. Závody parkuru! Cally byla hrozně natěšená. Její výhra by jí změnila život! Kdyby vyhrála, dostala by za výhru 15 000, a její rodiče Jenny a Markus jí slíbil, že by jí Ammy koupily, a protože stála jen 12 000, a tak by jí Cally za zbytek peněz dokoupila vybavení a vše potřebné. Ale zpět do reality.
"Už to na mně přichází Ammy, to obrovské vzrušení!" řekla Cally klisně, zrovna když jí hřebelcovala. "Už se těším! Pokud vyhrajeme, znamenalo by to pro mě všechno! Už by si mi konečně patřila!" pokračovala Cally dál. Ammy do ní radostně šťouchla nosem. Cally se konečně vytrhla ze snění a ohlédla se po hodinách. "Páni! To už je půl sedmé?! Nemám pro tebe ani zabalené vybavení na jízdu!" Cally rychle klisnu objala, vyčistila hřbílko a honem běžela milované klisně Ammy zabalit všechny věci na závod v parkuru. Cally běhala sem a tam, ale nemohla najít žádné Ammyino vybavení. "Kde to krucinál všechno máš Ammy?" tázala se Cally. Rychle vyběhla ze stáje a běžela za rodiči, kteří čekali až Cally a Ammy za nimi přijdou. "Mami, tati! Nemůžu najít žádné Ammyino vybavení!" křičela na ně už z dálky Cally. Konečně k nim dorazila. Otec Markus ji objal kolem ramen a vedl ji směrem k přepravníku. "Myslíš tohle vybavení zlato?" "Tati! Vy..vy už jste to všechno zabalili? Vy jste tak skvělí!" A oba je objala. "Mezitím co jsi Ammy hřebelcovala jsme ti to zabalili. Ty sis nás nevšimla? Dělali jsme rachot jako blázen!" rozesmála se Callyina maminka Jenny. "N..ne..nevšimla jsem si, ale ten hluk jsem slyšela. Myslela jsem, že to byl Tarzan z vedlejšího boxu." řekla Cally s úsměvem. "Tak my jdeme za Klárou, majitelkou ranče, že pomalu budeme vyjíždět. Tak aby se mohla připojit, a jet přímo za námi. Skočíš zatím pro Ammy? Mohly by jste se tu zatím projít než se vrátíme, protože cesta do větší vesnice Hadrov je docela dlouhá." řekla Jenny, když už pomalu vykračovala ke kanceláři Kláry. "Jasan!" vyhrkla ze sebe Cally dřív než Jenny stihla zajít za roh stájí. S lehkým krokem se vydala do stáje. Sotva vešla, už zdálky viděla box č. 17, který patřil Ammy,a ze kterého už Ammy vykukovala. Když konečně došla k boxu 17, natáhla se, aby mohla Ammy políbit na nos. "Tak jdeme, holčičko." řekla Cally a nasadila Ammy ohlávku a hned vodítko. Otevřela box, Ammy jak už byla naučená vypochodovala ven, a hned za Cally se zastavila tak, aby Cally mně dostatek místa k zavření boxu č. 17. "To bych chtěl Tobyho taky naučit" ozvalo se za Cally. Otočila se a zahlédla svého bratra Kevina stát u boxu malého poníka Tobyho, který Kevinovi neustále překážel v zavření dvířek od boxu. Cally se usmála: "No, to by teda potřeboval jako sůl. On jede taky?" zeptala se Cally "Jo, a jdeme také na parkur. Ale pro mladší kategorie a menší koně." řekl smutně Kevin. "Dřív nebo později dostaneš většího koně a postoupíš zase o kategorii víc, ale jen pokud jsi tak dobrý, jak mi vždy povídáš." zazubila se Cally. "No to je přece jasný! " odpověděl Kevin stejně vesele.
*
"Tak dobrá, mohly by jsme už vyrazit, alespoň bude mít Cally s Ammy více času na rozehřátí." řekla Klára. "Skvěle, tak jdeme ne?" přitakal Markus. "No, ještě si potřebuju dojít pro foťák ať jim tu velkou výhru natočíme." zazubila se Klára. Když Markus a Jenny vycházeli ze dveří, slyšeli rychlé, malé, ale ani ne moc hlasité zvuky kopýtek. "Kevin trénuje s Cally?" otázala se Jenny Markuse s překvapeným výrazem. "Asi jo, za roh opravdu nevidím." rozesmál se Markus. A sotva vyšli z rohu viděli jak Kevin si dělá své kolečko na kamínkové zemi a Cally jak stojí s Ammy obličejem ke Kevinovi. "Kevine, už po miliontý ti říkám, že to Tobymu není dvakrát příjemný klusat na kamínkách!" bylo slyšet z dálky jak Cally Kevina napomíná. "Kevine, sestra má pravdu, pokud chceš pro Tobyho to nejlepší, budeš muset přejít na trávu, jak ti sestra říká." řekla Jenny, když viděla, jak Kevin Cally zcela ignoruje. "Fajn" řekl rozzlobeně Kevin a naštvaně táhl Tobyho na trávu. "Tak a ty Cally, už si začala s rozehřátím?" zeptal se Markus. "Ne, ještě ne" odpověděla Cally a přitom se dívala na Kevina, který už zase zářil radostí z Tobyho. "Ale už jsme se prošli okolo jízdárny, a to je v celku daleko ne?" pokračovala. "Jo, to by mnělo stačit, tak jí teda naložíme." nabídl se Markus. Když už byla Ammy naložená, přišla řada na Tobyho a Kevina. "Kevine, jsi na řadě, podej mi Tobyho." poručil mu otec. "Na" a Kevin mu podal vodítko s Tobym. "Zabalil sis vše na jízdu? Máš helmu?" ptal se při práci Markus. "Jo, mám všechno." řekl Kevin, a v duchu přemítal, co si všechno bral.
Všichni zasedli do auta a už jen čekali, až se za nimi objeví auto Kláry. Za ani ne 5 minut se auto objevilo. Zastavilo těsně vedle auta rodiny Jeffersonových. "Tak jedeme ne?" vykukovala Klára z okýnka u auta do auta Jeffersonových. "Fajn" usmál se Markus, který řídil. "Ale já pojedu jako první, znám to tady jako své boty." řekla Klára s úsměvem a rozjela se po ne příliš rovné cestičce od ranče.
Pokračování příště!
